Proč lidé píší blogy a často ztrácí k psaní chuť… Blogeři, nedejme se!

„Vysvětlete mi proč vy ty blogy vlastně píšete. Kvůli výši karmy?“ Tak nějak zněl jeden z komentářů pod mým článkem. Pravda, trochu mě taková reakce překvapila. Psát blogy pro výši karmy? Mám snad za vysokou karmu zaplaceno? 

Nebo proč by měla být její výše cílem mých článků.

Zřejmě jsem jinak uvažující člověk, jelikož jsem to doposud nepochopila.

Takže proč dle mého lidé píší. Pokud mohu mluvit sama za sebe, těch důvodů je více.

Člověk má občas potřebu z něčeho se vypsat, něco sdělit, na něco poukázat, psaní ho baví, a protože blog rovněž umožňuje zpětnou vazbu v podobě přečtení článků a popřípadě jejich komentářů, představuje pro člověka, který rád píše, ideální prostředí.

Stejně jako kuchařku by nebavilo vařit, kdyby její jídlo nikdo nejedl, herce hrát bez publika, architekta kreslit domy, které by se nikdy nepostavily, tak i člověk, který píše, může mít potřebu, aby jeho práce měla smysl. A protože písmenka jsou určena k tomu, aby se četla, cílem psaní je čtení napsaného. I když znám spoustu lidí, kteří si píší jen tak do šuplíku, mají sepsané hotové romány a musím říct, že mnohdy je to skutečně škoda, že tam tak opuštěně leží bez toho, že by je někdo přečetl.

Někomu psaní pomáhá urovnat si myšlenky v hlavě, často může psaní dopomoci k řešení problému, který člověk po jeho sepsání náhle vidí zcela jasně, zároveň je skvělou terapií, jelikož pomáhá ventilovat pocity a emoce. Jsou mezi námi rovněž lidé opuštění, pro které je psaní spojovacím článkem se společností.  Někdo si jen rád hraje s písmenky a psaní je tak pro něj jistou hrou. Spoustu velikánů literatury předávalo prostřednictvím svých děl světu poselství, nebo bylo jejich cílem třeba jen čtenáře pobavit.

Jak vidíte, těch důvodů k psaní je skutečně mnoho.

Když už se člověk jednoho dne rozhodne podělit se o své myšlenky, často velmi intimní, prožitky, zážitky a názory bývá často zklamán reakcemi svého okolí. Ani ne tak názorovou pestrostí - ta je dokonce velmi žádoucí, jelikož umožní nahlédnout na danou věc i z jiných úhlů pohledu, které bývají někdy hloupé, jindy však zajímavé a podnětné.

Co však člověka od dalšího psaní zrazuje je nepochopení a překrucování. V případě vnímání je naprosto běžné, že mohou dva jedinci tutéž situaci vnímat zcela odlišně a stejně tak ji interpretovat. Pokud však čtenář čte, měl by číst skutečně jen to, co je v textu napsáno, pokud v něm nejsou skryté významy, jež si lze vyložit porůznu. Doslova mě nadzvedává ze židle, když mi čtenář vytýká něco, co jsem vůbec nenapsala.

Dále je to nedostatek morálky, která některým čtenářům chybí. Urážlivé komentáře jsou naprosto běžné. S tím vším se člověk musí srovnat v okamžiku, kdy se rozhodně své články zveřejnit. Často to není snadné, přece jen jsme všichni tak trochu ješitní a kritika zraňuje naše ego. Stejně tak je nesnadné ukočírovat své emoce a nespadnout na úroveň neotesaného komentátora (který mnohdy ani vlastní blog nevyplodí, je tu registrován jen kvůli útočné kritice).

Někdy má člověk při čtení komentářů pocity marnosti. Např. když poukazuje na potřebu nějaké změny ve společnosti a je pro to pejorativně napadán, jak si vůbec může dovolit něco takového požadovat s miliony argumentů, proč je stávající situace naprosto v pořádku. V tu chvíli se ptáte sám sebe, zda jen vy vidíte tu absurdnost daných komentářů. Pokud dva lidé bojují za svou pravdu v konkrétní záležitosti, jsou oba na stejné pozici a není proto možné, aby oponující obviňoval autora článku z něčeho, co on sám v tu chvíli rovněž dělá. Je to stejné, jako kdyby se prali dva malí kluci a ten jeden urážel druhého, že je blbý, když se pere.

Z psaní se tak může velice snadno stát hra nervů. Nepřestávám však být vděčna za možnost svobodně vyjadřovat své názory, i když i zde jsou jisté limity, jak jsem se v minulosti sama přesvědčila, když mi byl ze stránek stažen článek, ve kterém jsem kritizovala paní kancléřku Merkelovou.

Dokud se člověk může svobodně vyjadřovat, má jistotu, že žije ve svobodné zemi. Svoboda slova je totiž jedním ze základních pilířů svobody.

Moc se mi líbí citát autorky Voltairova životopisu: Nesouhlasím s jediným slovem, které říkáte, ale navždy budu bránit, abyste je říkat mohl.

Později citováno v jiné podobě: Pane Abbé, nenávidím to, co píšete, avšak položím život za to, abyste to mohl dál psát.

Tak nějak to cítím i já. Ač s mnoha komentáři nemohu souhlasit, svobodu projevu budu vždy bránit. A dokud ta svoboda ještě pořád je, nenechám si vzít do psaní chuť.

Všem lidem, kteří píší, přeji tímto spoustu inspirace a slušných čtenářů. Nenechte si sebrat chuť do psaní, dobře poskládaná písmenka jsou obrovskou hodnotou!