Dys nebo jen nezralost?

Fenoménem a téměř moderním hitem dnešní doby je mít pro své dítě papír z pedagogicko psychologické poradny, potvrzující nejrůznější dysporuchy. Na to, proč tomu tak je, je velice snadná odpověď.

Nacházíme se v období, jež lze charakterizovat jako kult dítěte. Dítě je stavěno na piedestal, vše se mu podřizuje a přizpůsobuje, rodiče pro něj chtějí jen to nejlepší a zároveň ho vnímají jako dokonalé stvoření. A dokonalé stvoření přece nemůže mít jiné známky než jedničky. Proto, při prvním školním neúspěchu vyhledávají rodiče okamžitou pomoc v pedagogicko psychologické poradně, která jim potvrdí, že je jejich dítě inteligenčně v normě, často dokonce nad normou a problémem způsobujícím školní neúspěšnost je dyslexie, dysgrafie, dyskalkulie nebo jiná dysporucha.

Ač to pedagogové neradi uslyší, viníky celé této mašinérie jsou prioritně právě oni. Problémem současného českého školství je chybný přístup k dítěti a jeho hodnocení. Málokterý pedagog je schopen a ochoten přistupovat k dítěti individuálně, s ohledem na jeho osobnost a zároveň ho hodnotit na základě jeho vlastního pokroku, nikoliv srovnávací metodou s ostatními spolužáky, kdy je dítě nutně vrháno do šedivého průměru.

Každé dítě je jiné, vyhovuje mu jiný přístup, má jiný způsob myšlení a chápání, jiné tempo a stupeň zralosti. Stejně jako některé dítě chodí již v 10ti měsících a jiné až v roce a půl, přičemž ani jedna z těchto hranic není defektem, tak i zralost učit se konkrétním věcem v určitém období se u dětí značně liší.

To, že Pepíček zvládá bravurně číst již v pěti letech neznamená, že tomu tak bude i u ostatních dětí. Z tohoto důvodu dítě logicky potřebuje individuální přístup v souladu s jeho stupněm zralosti.

Pokud by byl pedagog schopen poskytnout dítěti vyhovující zázemí, jeho školní výsledky by byly mnohem lepší, rodiče by nepropadali panice a v zájmu dítěte nebyli nuceni vyhledávat pomoc specializovaných pracovišť.

Jako speciální pedagog mám osobní zkušenost s dítětem, jemuž byla ve druhé třídě diagnostikována dyslexie a o rok později již nebylo po dyslexii ani památky. A to bez jakékoliv reedukace.

 Lze snad z dyslexie vyrůst? Ne, to zcela jistě nelze.

Je tedy potřeba rozlišovat mezi skutečnou dyslexií, kdy dítě není schopno číst a nikdy bez problémů číst nebude a mezi momentální nezralostí, z níž dítě skutečně vyroste a své vrstevníky dožene.