Čeho všeho se ještě můžeme bát?

Před třemi týdny nám začal nový školní rok. Některé školy přivítaly do svých řad nové žáčky z praktických škol.

Příchod dalších žáků lze očekávat v průběhu následujících dvou let, kdy skončí přechodné období, po jehož uplynutí  všichni žáci se speciálními vzdělávacími potřebami dostanou nově definovaná podpůrná opatření, aby se mohli úspěšně vzdělávat v rámci inkluzivního vzdělávání.

Inkluze má sice mnoho odpůrců, ale rovněž vysoké procento příznivců, poukazujících na skutečnost, že inkluze nebude pro školy vlastně žádnou novinkou. Děti se speciálními vzdělávacími potřebami se totiž mohou již 10 let vzdělávat v jakékoliv spádové škole. Co se tedy pro školy a samotné žáky se speciálními vzdělávacími potřebami změní?

Všechny tyto děti budou mít nárok na podporu ve vzdělávání, ve formě individuálního vzdělávacího programu na běžné základní škole.

Nejprve bychom si měli ujasnit, kdo to vlastně jsou děti se speciálními vzdělávacími potřebami. Jedná se o děti se zdravotním postižením zrakovým, sluchovým, tělesným, s kombinovanými vadami, autismem, vadami řeči a dále děti s mentálním postižením či sociálním znevýhodněním.

Mezi těmito dětmi je obrovský rozdíl.

Zatímco zrakově, tělesně, sluchově postižené děti a děti s vadami řeči potřebují upravit pouze metody a formy vzdělávání, u mentálně postižených dětí je nutná modifikace obsahu a rozsahu učiva z důvodu trvalého snížení rozumových schopností.

Děti s mentálním postižením tak budou sice docházet do běžné základní školy, její rozsah učiva však v plné míře nikdy nezvládnou, jelikož přesahuje jejich rozumový potenciál.

Učivo jim tak bude redukováno a učitel bude povinen vytvářet jim takové podmínky, aby dítě mělo možnost být úspěšné. Jinými slovy, aby mohlo v testu popř. zkoušení obstát na výbornou.  

A tak děti, jejichž IQ bude někde v rozmezí 50 – 69, budou v běžné základní škole prospívat s lepšími známkami, než průměrné dítě s IQ okolo 100.

Tím ale podpora těchto dětí nekončí. Nejen že budou mít možnost dokončit s relativně slušnými známkami běžnou základní školu, po jejím skončení se mohou hlásit na střední školu s maturitou, kde jim bude na základě podpůrných opatření upraveno přijímací řízení a světe div se, po jejím absolvování také maturitní zkouška, tak, aby byli schopni ji zvládnout. A ani zde, po úspěšném odmaturování nemusí jejich studijní dráha skončit. Jakožto úspěšní, velmi dobře klasifikovaní studenti mohou vesele pokračovat např. na vyšší odborné škole, která jim rovněž v rámci studijní podpory upraví přijímací řízení, studium i závěrečné zkoušky.

A tak se můžeme v budoucnu těšit na řadu velmi kvalifikovaných odborníků.

Celá tato novela školského zákona mi připadá jako jedna velká parodie.

Její příznivci se na mě asi vrhnou jako supi a obviní mě z diskriminace.

Já jsem však přesvědčena o tom, že jsou to právě oni, kdo jednají v rozporu se zájmy dětí se speciálními vzdělávacími potřebami.

Ve stávajících praktických školách, které navštěvovaly, jim byl poskytnut odborný přístup vysoce kvalifikovaných osob, snížené množství dětí ve třídách, výuka zaměřená na praktické dovednosti, použitelné v životě a tak po jejím dokončení vycházely ze školy děti, které skutečně, v rámci svých možností, něco uměly a měly možnost pokračovat v některém z učebních oborů a posléze se kvalitně začlenit do profesního života.

Dnešní integrované děti v základní škole příliš znalostí nezískají. Nejen že nebudou mít motivaci, k čemu také, když budou mít nárok na hezké známky na základě IVP, ale bude zde chybět právě ta praktická složka vzdělávání, která je u těchto dětí nejdůležitější a z mých vlastních zkušeností jediná atraktivní. Teoretické znalosti je příliš neoslovují.

Naprosto nechápu, proč má mít dítě se speciálními vzdělávacími potřebami nárok na maximální množství informací a proč jsou tyto děti hromadně hnány do běžných základních škol. Vždyť právě toto bylo důvodem jejich úniku do škol praktických, ve kterých nebyly frustrováni množstvím učiva, měly možnost vyniknout ve společnosti dětí stejné úrovně a zažít úspěch.

Přehnáno ad absurdum bojím se, aby mé dítě jednou nedej bože neoperoval čerstvě promovaný inkluzivní absolvent lékařské fakulty s červeným diplomem.

Vítejme v Kocourkově……………

Doufám, že stát brzy poskytne studijní podporu také lidem s absencí hudebního sluchu, ráda bych si ještě do konce života vystudovala konzervatoř a stala se členkou symfonického orchestru.

Co na tom, že mé hraní nebude k poslouchání, důležité je, že prolezu se samými jedničkami, ne?