Evropa, nebo Planeta zvířat ? (díky za inspiraci, pane Orwelle)

Před několika dny jsem zveřejnila článek o svém zážitku z Nice, ve kterém jsem vyjádřila svůj názor, týkající se současné politické situace.

Nejen, že byl můj článek vyhodnocen jako rasistický, ale po jeho zveřejnění na Facebooku si mě z přátel odebrala spolužačka z gymnázia, která se věnuje v Itálii humanitární pomoci uprchlíkům. Napsala mi, že jsou pro ni uprchlíci totéž, co je pro mě můj syn a že se rozhodla odstranit si z přátel všechny lidi odlišně smýšlející. V tu chvíli jsem pochopila, proč s muslimskou kulturou tolik sympatizuje. Také oni odmítají vše, co nekoresponduje s jejich smýšlením.

Zdá se, že se útok v Nice stal inspirací pro mnoho dalších stejně smýšlejících individualistů, o což začíná být celá situace vážnější. Dokud šlo o útoky skupin, bylo snadnější vše podchytit. Momentálně nevíme místa, dne ani hodiny kdy může k podobnému útoku dojít. V tuto chvíli je to již možné kdykoliv a kdekoliv.

Bohužel dnes není moderní vyjadřovat veřejně pravdu. Člověk, upozorňující na rasismus, je sám označen za rasistu. Mnohem více teď „frčí“ pohádky.

Takže abych šla s dobou, tady jedna je:

V celém velkém širokém vesmíru si plula malá modrá planetka. Byla to psí planeta. Existovaly na ní pouze dva kontinenty.

Prvním z nich byl kontinent, na kterém žila skupina civilizovaných a vzdělaných Labradorů. Byli to mírumilovní pejsi a velice vzdělaní. Na svůj kontinent a kulturu, jež se zde vyvíjela dlouhou řadu let a za níž mnoho jejich předků položila život, byli náležitě pyšní. Stejně tak na svůj životní styl, založený na míru a svobodě jedince. Pejskové i fenky zde měli stejná práva. Po večerech se vždy slušně oblékli, vystrčili své krásné, přírodně rostlé ocásky a vyráželi za kulturou. Přes den se vzdělávali, hodně četli a také pracovali, aby se celá jejich populace měla dobře. Samozřejmě se i zde na Labradorii občas narodil nemocný pejsek, také zde byli staří pejskové, kteří již nemohli pracovat. Pro takové tady existovala psociální pomoc. Labradorie zkrátka nenechala žádného svého člena na holičkách a všem se zde krásně žilo.

Druhý kontinent na psí planetě se jmenoval Buldokie. Žili zde pejskové vyznávající jiné hodnoty, než bylo zvykem v Labradorii. Po narození si musel každý pejsek nechat useknout ocásek a od útlého dětství byl vzděláván především ve víře k velkému Buldokovi, který zde byl bezmezně milován a uctíván. Byl to jejich předek, jež Buldokii založil. Kázal svým pejskům, aby jej uctívali, denně se k němu modlili, dodržovali striktně pravidla, jež pro ně sepsal do knihy Borán. Rovněž je nabádal k tomu, aby nemilosrdně zabíjeli každého, kdo jejich víru neuznává. Sliboval jim krásný život po smrti, jehož kvalita bude záviset na jejich životě, zde na psí planetě. Buldoci tedy věděli, že jejich současný život je jen vstupní branou do budoucího ráje a snažili se pečlivě a svědomitě plnit vše, co jim velký Buldok kázal.

Jak však postupoval čas a někteří Buldoci měli možnost navštívit Labradorii, vraceli se zpět do Buldokie s myšlenkou život zde na Buldokii trochu pozměnit, po vzoru Labradorie, která se jim zdála tak moderní a civilizovaná.

Netrvalo dlouho a Buldokie se začala dělit na dva tábory. Tábor umírněných Buldoků a tábor radikálních Buldoků, kteří trvali na striktním dodržování pravidel sepsaných v Boránu. A jak jim Borán kázal, zabíjet každého, kdo jde proti víře, začala zde válka.

Umírnění Buldoci byli nešťastní, žili ve strachu o život a rozhodli se proto odstěhovat se do Labradorie, která jim poskytne dostatek bezpečí.

A dobrá mírumilovná Labradorie je přijala s otevřenou náručí připravena jim pomoci. Obzvláště psí lady Berkelová je vítala a po celé Labradorii hlásala o nutnosti pomoci chudákům Buldokům.

Buldoci dostali Labradorské občanství, bylo jim poskytnuto ubytování, a také psociální pomoc.

Všichni Labradoři očekávali, že se Buldoci zapojí do jejich krásného kultivovaného života a že budou vděčni za jejich pomoc. Nic takového však nenastalo. Buldoci nebyli zvyklí příliš pracovat a spoustu věcí nedokázali díky odlišnému smýšlení pochopit. Žili tedy dál jen na psociální podpoře a protože neměli celý den co na práci, scházeli se a diskutovali nad tím, že by jim Labradorie měla postavit chrámy, v nichž by měli možnost uctívat svého milovaného velkého Buldoka. Rovněž se jim nelíbilo, že nemají useknuté ocásky a fenky, místo aby se staraly doma o mláďata a své partnery, chodí do zaměstnání a ještě při tom necudně vystavují své ocasy. Čím více se utvrzovali a podporovali ve svých názorech, které se zde v demokraticky smýšlející Labradorii stávaly o to radikálnějšími, tím více začali  své spasitele Labradory nenávidět. Zpočátku jim to však nebylo nic platné, přece jen zde byli v menšině. Uteklo však pár let a situace se začala měnit v jejich prospěch. Labradoři byli zvyklí mít jedno až dvě štěňata, zatím co Buldočí fenky rodily až osm mláďat. Z původní rodiny čítající 2 členy tak byla za chvíli 10ti členná domácnost. Další generace toto číslo zvedla na 66 buldoků a tak to šlo dále a dále.

Buldočí mláďata si byla vědoma své odlišnosti a smýšlení Labradorů se jim nelíbilo. Něco jako vděk už nebyli schopni pociťovat. Narodili se zde na Labradorii a válka, před kterou jejich rodiče utekli, se jich již nedotýkala. Začali se proto bouřit proti zdejší kultuře a prosazovat svá vlastní práva.

Navštěvovali Buldočí chrámy, kterých zde za ty roky vyrostlo jako hub po dešti a naslouchali zde kázání svých velkobuldoků, zastupujících na tomto světě velkého Buldoka.

Vzájemně se utvrzovali v tom, že jen jejich víra a život je tím nejlepším a Labradoři žijí špatně a nečistě. Velkobuldok je pravidelně nabádal k boji proti odlišnému nemorálnímu smýšlení Labradorů.

A tehdy skončil krásný mírumilovný život na Labradorii. Smutní Labradoři přihlíželi tomu, jak jsou jejich bratři a sestry vražděni ve jménu Buldočí víry. Začali žit ve strachu. Báli se cestovat, stýkat se s ostatními Labradory, měli strach o svá mláďata a budoucnost.

Lady Berkelová, která po celou dobu vítala do jejich krásné země další a další Buldoky s nabídkou pomoci hlásala po celé Labradorii, že není důvod ke strachu. Kdykoliv došlo k nějakému útoku, nikdy přece nebyl spáchán Buldokem, ale Labradorem s původem v Buldokii…..

Labradorie byla nešťastná, přála si situaci co nejrychleji vyřešit. Pro řešení však neexistovaly prostředky. Labradoři, kteří vládli zemi, utvrzovali své občany, že není důvod ke strachu a že mají celou situaci pod kontrolou.

A Labradoři věřili a věřili a věřili, až jednoho krásného dne už nebylo po Labradorii ani památky. Namísto ní se zde tyčila nová Buldokie,hemžící se Buldoky s useknutými ocásky, navštěvujícími své chrámy. Původní Labradorské památky byly zbourány, knihy spáleny a celá dlouholetá Labradorská kultura byla zcela vypleněna.

Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

O co krásnější byly naše původní pohádky pyšnící se dobrým koncem, že?

Snad, pokud všichni nebudeme stále jen nečinně přihlížet, dočkáme se své vlastní pohádky s jiným, šťastnějším koncem, než byl ten, který potkal Labradorii.